DušeKarpat.cz

Duše Karpat

...přírodou i lidskými osudy karpatských hor a podhůří...

Přechod Branisko – Bachureň – Čergov

Přechod Branisko – Bachureň – Čergov
Přechod Branisko – Bachureň – Čergov
Náš první zaznamenaný přechod - léto 2011.

1. den - z Vyšného Slavkova do Kopytovské doliny

Akce naplánované na poslední chvíli patří často k těm nejvydařenějším. Stejně tomu bylo i v případě čtyřdenního výletu do zapomenutých slovenských pohoříček Branisko, Bachureň a Čergov mezi Popradem a Prešovem, kam jsme se vydali s R. pouze ve dvou. Koupili jsme si jízdenky na jedno z posledních volných lůžkových kupé do nočního rychlíku poté, co jsme s překvapením zjistili, že autobusy jsou beznadějně plné. Teprve po příjezdu jsme se dozvěděli, že v Levoči se koná jedna z největších poutí na Slovensku, kterou v minulosti navštívil i papež Jan Pavel II. a návštěvnost nejen ze Slovenska, ale i z okolních zemí je obrovská.

Z vlaku jsme vystoupili ve Spišské Nové Vsi, odkud jsme se autobusem dostali do Levoče a pak dále autobusem po klikatých cestách táhnoucích se přes kopce do Vyšného Slavkova. Odtud jsme vycházeli na první túru na pohoří Branisko. Cesta vedla přes kopec Smrekovina, z něhož jsme si ještě před vrcholem užili široký výhled na Velký Slavkov a kde bylo na červenec sice dost slabých 6°C, ale zatím stále bez deště, který se ovšem očividně nezadržitelně blížil. Do Lačnova jsme sestoupili už v pláštěnkách. Čekalo nás tady zajímavé setkání s místními, kteří se velice divili, proč jdeme ze Slavkova do Lačnova přes Smrekovinu, když přímá cesta trvá asi půl hodinky. Ještě větší překvapení v nich vzbudilo naše odhodlání jít do Kopytovské doliny, kde jsme měli domluvené ubytování, přes Lačnovský kaňon a ne po silnici, což je cesta výrazně kratší. Že jsme přijeli za přírodními krásami a ne za rychlými přesuny po asfaltu jsme se ani nesnažili vysvětlovat.

V polovině cesty Lačnovským kaňonem, kterou jsme si představovali o něco zajímavější a náročnější, jsme odbočili doprava po žluté a vyšli ke skalní bráně Vrátnica. Když jsme se dostatečně pokochali tímto nádherným přírodním útvarem, vylezli jsme ještě výš ke vstupu do jeskyně Komín a na skalnatý vrcholek nad ní, odkud jsme tušili hezké výhledy, které by se před námi za dobré viditelnosti rozprostíraly.

Lačnovský kaňon
Lačnovský kaňon
Cestou lesem
Cestou lesem

Sestup do Kopytovské doliny probíhal stále ještě v pláštěnkách, ale déšť pomalu ustával. Ubytování v kempu Zlaté kopyto nebylo sice pro náročné, ale výborné jídlo a sympatičtí provozovatelé, kteří zde právě pořádali dětský tábor, vynahradili i chladno na pokoji.

2. den - přes Bachureň na Čergov

Druhý den jsme přešli přes tiesňavu potoka Voroblík a nad Lačnovem na vrchol Búče v pohoří Bachureň. V tu chvíli nám počasí přálo, takže jsme si užili sluníčka i výhledů. Sestoupili jsme do vesničky Renčišov a odtud pokračovali autobusem do Sabinova. Cestou jsme se kochali pohledy na romské děti, které se na zastávkách loučily se svými odjíždějícími příbuznými nebo známými a když si všimly, že je R. fotí, začaly mávat, tancovat, nebo taky zdvihat prostředníček. V Sabinově jsme měli asi půl hodiny do odjezdu autobusu do Drienice, kterou jsme využili na rychlou prohlídku slavné třídy, kde se natáčel film Obchod na korze.

Potok Voroblík v pohoří Branisko
Potok Voroblík v pohoří Branisko
Zelená skála v pohoří Branisko
Zelená skála v pohoří Branisko

Z Drienice jsme vyrazili po asfaltové cestě plné procházejících se „turistů“ v městském oblečení nebo dokonce na podpatcích, kteří si zřejmě vyšli jen pár metrů od místního hotelu. Z asfaltky jsme brzy uhnuli na lesní pěšinku a těšili jsme se na něco k zakousnutí nebo alespoň na teplý čaj v rekreačním zařízení Lysanka nebo hotel Šport. Déšť, který začal pomalu kapat, ještě zvýšil naši touhu po chvíli v suchu a teple. Obě chaty byly ale zavřené, takže jsme se z vlastních zásob najedli pod přístřeškem u chaty horské služby a pokračovali po zelené značce na Oltár kameň a odtud se zacházkou na Lysou horu k chatě Čergov, kde nás čekalo další ubytování.

Chata Čergov
Chata Čergov
Traktorista
Traktorista

K chatě jsme přišly s promočenými botami stejně jako předchozího dne, protože na mokrou trávu doprovázenou deštěm jsou celokožené pohorky R. a moje membrána krátké (pravda, taky už nejsou nejmladší). V restaurační části chaty se už u krbu sušilo asi 10 párů turistických bot, takže jsme jejich řady rozšířili. Pohled na krb obložený mokrými věcmi byl opravdu originální. Skvělý boršč a halušky nám přišly po celodenní cestě vhod, a když jsme se ještě zahřáli tatranským čajem, nic nám nechybělo. Skupina českých turistů, kteří na chatě také trávili noc, hrála na kytaru a zpívala – utichnout museli jen když chatařka přenášela spící miminko, asi budoucího chataře či chatařku. Stejně příjemné jako posezení bylo i usínání v silných péřových „duchnách“.

Uvnitř chaty Čergov
Uvnitř chaty Čergov

3. den - přes Minčol do Staré Lubovně

Třetí den, po báječné snídani v podobě vaječiny, jsem vyšla preventivně už v pláštěnce, protože drobné mžení a zatažené nebe bylo předzvěstí brzkého deště. Nakonec jsem ale pláštěnku po několika hodinách sundala, protože mraky se postupně protrhaly a chvílemi začalo dokonce vykukovat sluníčko. Pršelo nám nakonec až v závěru sestupu do Kyjova, odkud jsme se autobusem dopravili do Staré Lubovně, kde jsme měli být ubytovaní. To bych ale předbíhala.     

chaty Čergov jsme se přes Čergov, Velkou Javorinu, sedlo Lysina, Solisko, sedlo Priehyby, sedlo Ždiare a Lazy dostali až na nejvyšší Minčol. Měli jsme strach z počasí a taky ze vzdálenosti, která nás čekala, takže jsme šli téměř bez zastavování svižným tempem. Vrcholu Minčol jsme dosáhli za 6 hodin a několik málo minut, což byl čas shodný s údajem na rozcestnících. Na Minčolu jsme potkali místní sběrače borůvek, kteří obdivovali náš výkon a věnovali nám sáček výborných buchet. Vzhledem k tomu, že naše zásoby jídla byly menší, než náš hlad, s radostí jsme dárek přijali. Při sestupu do Kyjova jsme sice na chvíli ztratili značku, ale nakonec jsme úspěšně sestoupili do vesničky s rozlehlou cikánskou osadou a odtud k hlavní silnici na autobus do Staré Lubovně.

4. den - naučná stezka u Staré Lubovně

Poslední, čtvrtý den od rána vydatně pršelo, a tak jsme zvažovali, jestli plánovaný výlet nezrušit a neodjet rovnou domů. Nakonec jsme to ale naštěstí neudělali a vydali se sbírat nové zážitky. Řidiče autobusu směrem na Litmanovou se nám podařilo přemluvit, aby nám zastavil mimo zastávku na nejpříhodnějším místě pro nástup na naučnou stezku. Název „naučná stezka“ mi vždycky zněl jako nenáročná pěšina, kterou bych se klidně vydala i s malým dítětem. Zážitky ze Staré Lubovni mi ale tento pohled trochu pokřivily.

Nejprve jsme chvíli šli po široké hliněné cestě, ale značka brzy odbočovala úzkou bahnitou pěšinkou strmě dolů. „Šmýkalo sa“ a kolem nebylo moc čeho se chytit, přesto se nám podařilo se doklouzat bez pádu až k rozcestníku a krásnému pohledu do tiesňavy. Chvíli jsme měli pocit, že to nejhorší je za námi. Kochali jsme se a fotili a teprve po chvíli se začali rozhlížet, kudy cesta pokračuje. S překvapením jsme zjistili, že značku je vidět na druhém břehu rozvodněného potoka. Podařilo se nám ale najít místo, kde jsme mohli přeskákat po kamenech. Pokračovali jsme po značce a najednou další překvapení – značka pokračovala na původní straně potoka. Tady už byl potok příliš široký a ani žádné kameny použitelné pro přechod na druhou stranu z vody nevykukovaly. Voda byla deštěm špinavá a neprůhledná. Neměla jsem nejmenší chuť brodit studený potok, ale jinak to vpřed nešlo a vracet se nám také nechtělo. Naštěstí jsme s sebou měli žabky, které jsme doma vyhodnotili jako váhově nejméně tíživou variantu přezůvek, takže jsme mohli přebrodit v nich.

Potok byl ledový. Když jsem na druhém břehu vyšla z vody, chtěla jsem si hned obout pohorky. Ale R., který už začínal chápat, jak bude cesta dál vypadat, mě včas zarazil. Brodů nás čekalo ještě několik. V některých mi voda dosahovala ke kolenům, jiné byly mělké. Stále pršelo a jít v žabkách bahnem, do kterého se botky občas zabořily tak, že chtělo hodně síly je vytáhnout, nebylo příliš pohodlné. Dobrá nálada nás ale neopouštěla, na čemž mělo zásluhu i to, že nohy reagovaly na vytažení z ledové vody pocitem tepla. Po asi osmi brodech jsme uviděli možnou únikovou cestu, obuli jsme si pohorky, opustili tiesňavu a pokračovali po pastvinách, dokud jsme nedorazili k asfaltové silnici. Chtěli jsme se po cestě vydat směrem k městu a doufali jsme, že nám zastaví autobus, který tudy měl za několik desítek minut projíždět. Na silnici nám vstoupil do cesty středně velký vrčící pes. Přešli jsme na druhou stranu, abychom se mu vyhnuli, ale pes přešel za námi a stále vrčel. Vrátili jsme se proto kousek zpět a pro jistotu jsme si každý vzali do ruky klacek. Nakonec se ale ukázalo, že toulavý pes byl zesláblý a zřejmě chtěl jen žadonit o jídlo.

Naučná stezka u Staré Lubovně
Naučná stezka u Staré Lubovně
Brodění potoka
Brodění potoka

Po silnici jsme přišli k rozcestníku, u něhož jsme tušili autobusovou zastávku, i když zde žádné označení nebylo. Do příjezdu autobusu zbývalo asi 15 minut. Nakonec přijel s asi 10minutovým předstihem, právě když jsem se se staženými kalhotami schovávala za hromadou štěrku. Na nádraží ve Staré Lubovni jsme pak měli dost času převlíknout se do suchého a znovu nazout promočené pohory, než jsme se vydali na cestu domů. Výlet jsme zhodnotili jako skvělý a nezapomenutelný a já jsem konečně pochopila, že naučné stezky mohou pořádně překvapit.

Mapa k článku

Přechod Branisko – Bachureň – Čergov na mapě

Přepnout mapu: Mapy.cz - turistická mapaMapy.cz - turistická mapa | GoogleGoogle | Wikimapia - hybridníWikimapia - hybridní

Komentáře k článku

Chcete upřesnit nějakou informaci? Jaké máte zážitky z návštěvy těchto míst? Máte vlastní cestopis? Co byste doporučili ostatním?

Děkuji, že navštěvujete web Duše Karpat! Sledujte i náš Facebook.
Pokud se Vám článek líbil, odkažte na něj, prosím, ze svých stránek.